Emetofobie: strach ze zvracení a jak se léčí
Emetofobie je strach ze zvracení, který dosahuje intenzity fobie a mění celý život: co člověk jí, kam jezdí, komu se vyhýbá. V českých oficiálních materiálech se přitom pod tímhle jménem nenajde, spadá pod obecnou kategorii specifických fobií. Text vysvětluje, čím se liší od poruchy příjmu potravy, s níž se zaměňuje, proč se pomoc často hledá až po letech a co je o léčbě doložené.
Ve zkratce
- Řadí se mezi specifické fobie, tedy úzkostné poruchy vázané na konkrétní podnět.
- Samostatný název ani kód v mezinárodní klasifikaci nemá.
- Nejnápadnějším rysem je vyhýbavé chování, ne samotný strach.
- U velké části postižených vede k omezování jídelníčku, které vypadá jako porucha příjmu potravy.
- Obtíže obvykle začínají v dětství, ale pomoc lidé hledají až v dospělosti.
- Doloženou léčbou je postupná, odborně vedená expozice, ne přinucení se.
Co to je a kam se řadí
Specifická fobie je podle Národního zdravotnického informačního portálu úzkost závislá na konkrétním předmětu nebo situaci. Tím se liší od generalizované úzkostné poruchy, která běží nepřetržitě bez jasného spouštěče, i od panické poruchy, která na konkrétní podnět vázaná není.
V mezinárodní klasifikaci nemocí spadá strach ze zvracení pod položku specifických izolovaných fobií. Vlastní kód ani vlastní název tam ale nemá a mezi vyjmenovanými příklady se zvracení neobjevuje. Americká klasifikace ho naproti tomu pojmenovává výslovně, v rámci kategorie jiných typů specifické fobie, a odborná literatura pro něj používá samostatné označení.
Stojí za to říct otevřeně, že ani doporučené postupy Psychiatrické společnosti, ani český zdravotnický portál pojem emetofobie neuvádějí. Český rámec se dá postavit jen na obecných textech o specifických fobiích, konkrétní údaje pocházejí ze zahraničních přehledů.
Jak se projevuje
Strach má tři podoby, které se v souborech pacientů objevují zhruba rovnoměrně: strach ze zvracení vlastního, strach z pohledu na zvracejícího druhého a obojí zároveň. Nejčastější je varianta první.
Tělesné projevy odpovídají obecnému obrazu fobie. Silná úzkost, bušení srdce, závrať, tíseň na hrudi, třes a obava ze ztráty kontroly. Ironicky k nim patří i nevolnost, tedy přesně to, čeho se člověk bojí.
Vyhýbání je hlavní rys
V přehledu odborné literatury se vyhýbavé chování objevilo jako popisovaný rys v naprosté většině zahrnutých prací. Netýká se jen zvracení samotného, ale všeho, co by ho mohlo přivodit nebo přiblížit.
Prakticky to znamená vyhýbání se určitým pokrmům, cestování a pobytu daleko od domova, zábavním parkům, setkávání s nemocnými lidmi a v části případů i odkládání nebo odmítání těhotenství. V klinických souborech uvádí naprostá většina lidí, že jim to narušuje každodenní život.
Nevolnost, která fobii udržuje
Zajímavé zjištění, které mění pohled na celý problém. Ve zkoumaném souboru uvedla drtivá většina lidí, že trpí nevolností, a většina z nich nejméně jednou týdně. Autoři z toho usuzují, že nevolnost fobii spíš udržuje, než že by ji jen doprovázela. Vzniká kruh, ve kterém úzkost vyvolá nevolnost a nevolnost potvrdí obavu.
Právě proto má smysl nevolnost nebrat jako samozřejmý příznak. Že za ní stojí celá řada příčin a že se u ní vyplatí nezůstat u prvního vysvětlení, ukazuje text o tom, co může být za ranními nevolnostmi.
Proč se zaměňuje s poruchou příjmu potravy
Tohle je klinicky nejdůležitější rozlišení a zároveň nejčastější omyl okolí. Omezování jídla je u emetofobie časté: v jednom souboru uvedlo narušené stravovací chování zhruba osm z deseti lidí a šest z deseti odmítalo konkrétní pokrmy, nejčastěji syrová vejce, syrové maso a ryby.
Rozdíl je v motivaci. U emetofobie stojí za omezováním strach ze zvracení, ne obraz vlastního těla ani snaha zhubnout. Signály, které na potíže s jídlem obecně upozorňují, shrnuje starší text o tom, jak poznat poruchu příjmu potravy.
Překryv je ale velký a to je důvod, proč se diagnózy pletou. Ve zkoumaném souboru dospělých se strachem ze zvracení splňovala zhruba polovina kritéria poruchy vyhýbavého a restriktivního příjmu potravy a další více než čtvrtina měla její podprahové příznaky. Jediným nezávislým prediktorem byl přitom strach z jídla, ne z hmotnosti.
Praktický důsledek: omezený jídelníček je vidět na první pohled, kdežto strach ze zvracení pod ním člověk sám často nezmíní. U dětí na to odborný přehled zvlášť upozorňuje, protože výzkum jejich obrazu poruchy chybí.
Kdy se objevuje a jak často
Úzkostnými poruchami trpí v Česku podle zdravotnického portálu zhruba desetina populace, přičemž specifické a sociální fobie patří mezi nejčastější a ženy bývají postiženy častěji.
U emetofobie samotné se odhady rozcházejí. Souhrnný odhad z metaanalýzy se pohybuje kolem pěti procent, populační studie v Nizozemsku našla strach ze zvracení u necelých devíti procent lidí. Autoři metaanalýzy sami upozorňují, že reprezentativní studie chybějí, takže jde spíš o řádový odhad než o číslo.
Doložený je začátek v dětství, s průměrem kolem desátého roku věku, tedy před pubertou. A doložená je i velmi dlouhá prodleva do léčby: průměrný věk lidí ve studiích se pohybuje kolem třiceti let. Mezi vznikem obtíží a hledáním pomoci tedy leží zhruba dvě desetiletí. Údaje o českém výskytu neexistují.
Není to rozmazlenost ani otázka vůle
Představa, že stačí se překonat, naráží na několik doložených skutečností.
Je to diagnostikovatelná porucha zařazená v mezinárodní klasifikaci nemocí, ne povahový rys. Průběh je chronický, s časným začátkem a dlouhým trváním, ne přechodná fáze. Omezování jídla u velké části lidí naplňuje kritéria samostatné poruchy příjmu potravy, tedy nejde o vybíravost. A postižení každodenního fungování je popisováno jako větší než u jiných specifických fobií právě kvůli množství zabezpečovacího chování.
Doložený je vlastně opak rady překonat se. Účinkuje postupné, řízené a odborně vedené vystavování se obávanému podnětu, ne jednorázové přinucení. Podobně jako u jiných úzkostných obtíží, o kterých píše text o tom, jak vypadají úzkost a deprese v běžném životě.
Co je o léčbě doložené
Léčba úzkostných poruch stojí podle českého zdravotnického portálu na psychoterapii a u středně těžkých a těžkých případů na medikaci. Jako účinný postup portál uvádí postupné překonávání vyhýbavého chování konfrontací s obavou, doplněné relaxačními technikami, a konstatuje, že behaviorálně terapeutické postupy se velmi osvědčily.
U specifických fobií se popisuje stupňovaná expozice, tedy postupné vystavování se obávanému podnětu podle hierarchie kroků od nejsnazšího po nejnáročnější, sestavené společně s terapeutem. Podstatné je to slovo společně: nejde o svépomocné přemáhání.
Poctivá poznámka k důkazům. Systematický přehled dvaceti čtyř studií konstatuje, že kognitivně behaviorální terapie je u emetofobie hlavní doloženou intervencí, ale kvalitních studií účinnosti je málo a chybějí randomizované studie. Není ani jasné, jestli tahle porucha reaguje na expozici stejně dobře jako jiné specifické fobie. Pro měření závažnosti existují jen dva ověřené dotazníky.
Šest projevů, které stojí za pozornost
- Vynechávání celých skupin potravin ze strachu ze zvracení, ne kvůli hmotnosti.
- Odmítání cestování nebo pobytu daleko od domova.
- Vyhýbání se místům, kde by mohl být někdo nemocný.
- Trvalá nevolnost, která narušuje běžné povinnosti.
- Odkládání nebo odmítání těhotenství z tohoto důvodu.
- Úbytek hmotnosti následkem omezeného jídelníčku.
Kdy vyhledat odbornou pomoc
Rozhodujícím kritériem není síla strachu, ale to, jak zasahuje do běžného života. Britská veřejná zdravotní služba uvádí jako důvod ke kontaktu praktického lékaře právě situaci, kdy fobie ovlivňuje každodenní fungování. Český zdravotnický portál doporučuje obrátit se na psychiatra, klinického psychologa nebo psychoterapeuta při podezření na úzkostnou poruchu.
Zvláštní pozornost si zaslouží omezení jídla vedoucí k úbytku hmotnosti. Právě v těchto případech se popisuje potřeba intenzivnější péče a častější léčba za hospitalizace.
Prvním kontaktem bývá praktický lékař. Diagnózu stanoví psychiatr, klinický psycholog nebo psychoterapeut na základě rozhovoru a před jejím potvrzením je nutné vyloučit tělesné příčiny obtíží. Psychiatr může předepsat medikaci, psychoterapii vede klinický psycholog nebo psychoterapeut s odpovídajícím výcvikem.
Důvod neodkládat je doložený: včasná diagnóza podle českého portálu umožňuje dřívější zahájení léčby a snižuje riziko rozvoje dalších duševních onemocnění. U emetofobie je přitom prodleva mezi začátkem obtíží a hledáním pomoci mimořádně dlouhá.
Časté dotazy
Co je emetofobie a je to opravdu nemoc?
Je to strach ze zvracení dosahující intenzity fobie. Řadí se mezi specifické izolované fobie, tedy úzkostné poruchy vázané na konkrétní podnět, a je zařazená v mezinárodní klasifikaci nemocí. Samostatný název ani kód tam ale nemá a české oficiální materiály pojem neuvádějí.
Čemu se lidé se strachem ze zvracení nejčastěji vyhýbají?
Vyhýbavé chování je hlavním rysem poruchy. Nejčastěji jde o určité pokrmy, cestování a pobyt daleko od domova, zábavní parky, setkávání s nemocnými lidmi a v části případů i o odkládání těhotenství. V klinických souborech uvádí naprostá většina lidí narušení každodenního života.
Je emetofobie porucha příjmu potravy?
Není, ale často se s ní překrývá. Rozdíl je v motivaci: u emetofobie stojí za omezováním jídla strach ze zvracení, ne obraz vlastního těla. Ve zkoumaném souboru dospělých ale splňovala zhruba polovina kritéria poruchy vyhýbavého a restriktivního příjmu potravy a další čtvrtina měla podprahové příznaky.
Jak se emetofobie léčí?
Doloženou intervencí je kognitivně behaviorální terapie s postupnou, stupňovanou expozicí sestavenou společně s terapeutem. U středně těžkých a těžkých úzkostných poruch se používá i medikace. Kvalitních studií účinnosti je ale u téhle poruchy podle systematického přehledu málo.
Odkdy se emetofobie objevuje a přejde sama?
Obtíže obvykle začínají v dětství, s průměrem kolem desátého roku věku. Průběh je popisován jako chronický a průměrný věk lidí ve studiích se pohybuje kolem třiceti let, což ukazuje na velmi dlouhou prodlevu do léčby. Spoléhat na to, že to přejde samo, tedy podklad nemá.
Na koho se obrátit?
Prvním kontaktem bývá praktický lékař. Diagnózu stanoví psychiatr, klinický psycholog nebo psychoterapeut, přičemž před jejím potvrzením je nutné vyloučit tělesné příčiny obtíží. Rozhodujícím kritériem pro vyhledání pomoci je dopad na běžný život, ne síla samotného strachu.
Mohlo by vás zajímat
Aktualizováno k červenci, kdy byl text naposledy ověřen podle Národního zdravotnického informačního portálu a podle zahraničních recenzovaných přehledů.
Text má informativní charakter a nenahrazuje odbornou péči. Neobsahuje doporučení k léčbě ani k užívání léčiv. Diagnózu stanoví psychiatr, klinický psycholog nebo psychoterapeut.
Zdroje: Národní zdravotnický informační portál Ministerstva zdravotnictví a Ústavu zdravotnických informací a statistiky, mezinárodní klasifikace nemocí v gesci Ústavu zdravotnických informací a statistiky, doporučené postupy Psychiatrické společnosti, odborné články v Psychiatrii pro praxi a zahraniční recenzované přehledy o specifické fobii ze zvracení a materiály britské veřejné zdravotní služby. Konkrétní údaje o výskytu, začátku obtíží, vyhýbavém chování a překryvu s poruchou příjmu potravy pocházejí ze zahraničních zdrojů, protože česká odborná báze pojem emetofobie neuvádí vůbec. Do textu se záměrně nedostaly údaje o úspěšnosti expoziční terapie v procentech, protože se týkají specifických fobií obecně a u téhle poruchy je doložení slabé, ani příčiny vzniku, které se doložit nepodařilo.
